,, To není nemoc, to je jen hysterie.“
Ještě před několika desítkami let byly ženy ve zdravotnictví často považovány za „příliš emocionální“, „citlivé“ nebo jednoduše nespolehlivé pacientky. A historie ženského zdraví je plná absurdních teorií, které dnes zní téměř neuvěřitelně.
Jednou z nejznámějších byla například takzvaná bloudící děloha. Ve starověkém Řecku lékaři věřili, že děloha se může pohybovat po těle ženy, tlačit na orgány a způsobovat úzkosti, dušnost nebo psychické problémy. O stovky let později byla ženská emocionalita označována za „hysterii“ — diagnózu, která „léčila“ vibrátorem. Ačkoliv, osobně by mi nevadilo mít třikrát týdně orgasmus jen tak, možná bych se i víc usmívala.
Zní to absurdně? Jenže důsledky podobného přístupu si ženy nesou dodnes.
Moderní medicína se sice začala rozvíjet vědecky, ale ještě ve 20. století byly ženy z klinických studií běžně vynechávány. Léky, diagnostika i výzkumy vznikaly převážně na základě mužského těla. Muž byl považován za univerzální model člověka. Ženské tělo bylo údajně „příliš komplikované“ kvůli hormonům.
A právě to vedlo k tomu, že mnoho žen bylo roky špatně diagnostikováno, jejich bolesti byly zlehčovány a některé příznaky lékaři jednoduše přehlíželi.
Když lékaři věřili na „bloudící dělohu“
Dnes to zní jako satira z internetu, ale po staletí šlo o skutečnou lékařskou teorii.
Ve starověkém Řecku byli lékaři přesvědčeni, že děloha se může po ženském těle doslova pohybovat. Takzvaná bloudící děloha měla podle nich cestovat organismem, tlačit na orgány a způsobovat ženám úzkosti, dušnost, nespavost nebo „nepřiměřené emoce“. Pokud žena omdlévala, byla smutná nebo měla bolesti, problém se často automaticky hledal právě v děloze.
A jak se to „léčilo“? Kouřem, vůněmi nebo naopak nepříjemnými pachy. Lékaři věřili, že dělohu lze po těle navigovat podobně jako zvíře — příjemné vůně ji měly „přitáhnout“ zpět na správné místo, zápach ji měl naopak odehnat. Dnes to působí absurdně, ale právě podobné teorie ukazují, jak málo se ženskému tělu skutečně rozumělo.
Hysterie a bizarní vznik vibrátoru
Ještě absurdněji dnes působí diagnóza takzvané ženské hysterie. Tou byly v 19. století označovány ženy trpící téměř čímkoliv — únavou, úzkostí, podrážděností, nespavostí, smutkem nebo dokonce „příliš silnými emocemi“.
Jinými slovy: žena, která nezapadala do očekávání společnosti, mohla být jednoduše označena za hysterickou. Já jsem třeba taky často hysterická.
A právě tehdy se začíná psát i poměrně bizarní historie vibrátoru. Lékaři totiž věřili, že „hysterii“ lze zmírnit speciální masáží, která měla pacientku uvolnit. Procedura byla údajně natolik časově náročná a fyzicky vyčerpávající, že postupně vznikla mechanická pomůcka, která práci lékařům usnadnila. A tak se na konci 19. století začaly objevovat první elektrické vibrátory — paradoxně dříve než například vysavač.
To, co dnes působí skoro komicky, ale ukazuje mnohem hlubší problém: ženské emoce, bolest i zdravotní potíže byly po dlouhá staletí zlehčovány, nepochopeny nebo vysvětlovány jako „přehnaná ženská citlivost“.
Ženy ve vědeckém výzkumu téměř neexistovaly
I v mnohem mladší historii byly klinické studie dlouho prováděny převážně na mužích. Důvod byl jednoduchý: vědci chtěli „stabilní“ výsledky bez hormonálních výkyvů.
Jenže ženské tělo reaguje jinak! A právě to se dlouho ignorovalo…
Některé léky měly u žen silnější vedlejší účinky, jiné fungovaly odlišně. Přesto se desítky let předpokládalo, že výsledky získané na mužích automaticky platí i pro ženy.
„Když jsem několik let chodila k lékařům s bolestmi a únavou, pořád jsem slyšela, že jsem jen ve stresu,“ popsala jedna žena v dokumentu o ženském zdraví. „Nakonec se ukázalo, že mám autoimunitní onemocnění.“
Mně osobně doktor předepisoval antikoncepci snad nad vše..
A vím, že podobné příběhy nejsou výjimkou.
Infarkt u žen vypadá jinak. Přesto se to dlouho ignorovalo
Jedním z nejznámějších příkladů jsou srdeční onemocnění.
Infarkt byl po desetiletí považován hlavně za „mužský problém“. Typické příznaky byly definovány podle mužských symptomů — silná bolest na hrudi vystřelující do levé ruky.
Jenže ženy často zažívají úplně jiné projevy:
- extrémní únavu,
- nevolnost,
- tlak v zádech,
- dušnost,
- bolest čelisti,
- nebo pocit „že něco není v pořádku“.
Kvůli tomu byly ženy často diagnostikovány později. A někdy vůbec.
„To je jen psychické.“ Věta, kterou ženy slyší dodnes
Historie ženského zdraví je bohužel úzce propojena se zlehčováním ženské bolesti.
Endometrióza se běžně diagnostikuje až po mnoha letech. Ženy s chronickými bolestmi často slyší, že „přehánějí“, jsou „moc citlivé“ nebo že jde o stres.
Jenže bolest, kterou společnost dlouho považovala za normální součást ženství, normální často vůbec není.
A právě tady je vidět, jak hluboko historické předsudky zakořenily. Nebo jde jen o bezohlednost některých mužů?
Když se ženské zdraví považovalo za tabu
Podobné problémy existovaly i v dalších oblastech medicíny.
Menstruace, menopauza nebo reprodukční zdraví byly po dlouhá desetiletí téměř tabu. Výzkum ženského sexuálního zdraví byl podfinancovaný a některá témata byla považována za „nevhodná“.
V mnoha zemích ženy dlouho neměly právo samostatně rozhodovat o antikoncepci nebo lékařských zákrocích týkajících se reprodukčního zdraví. Přiznejme si, že ženy nemají tato práva všude dodnes…
A i když se dnes situace výrazně zlepšuje, některé následky jsou vidět stále:
• ženy čekají na diagnózu déle,
• jejich bolest bývá častěji zpochybňována,
• a výzkum některých ženských onemocnění stále zaostává.
Od hysterie k reálnému výzkumu ženského zdraví
To, co dnes považujeme za samozřejmost, bylo ještě nedávno ignorováno.
Ženské zdraví se konečně začíná brát vážně:
• vznikají studie zaměřené přímo na ženy,
• více se řeší hormonální zdraví,
• mluví se o endometrióze,
• menopauze,
• menstruační bolesti,
• i psychické zátěži žen.
A možná je dobře si připomínat, že ještě před pár generacemi lékaři věřili na „bloudící dělohu“.
Protože právě historie ukazuje, jak snadno může být polovina populace přehlížena — i v něčem tak zásadním, jako je zdraví.
